Setkání v mlze
Datum vydání
Červenec 2009 (Egmont)
Autor
Různí (12 povídek)
Editor
Milan Pohl
Obálka
Jan Patrik Krásný
Počet stran
358 (měkká vazba)
Časové zařazení
33 až 1 rok před bitvou u Yavinu
Nejsou však jediní, kdo má o vysoké zisky z nerostu zájem. Své podnikatelské štěstí zkouší i Obchodní federace - samozřejmě po svém, kdy z pozice obří intergalaktické korporace nehodlá nic budovat od začátku, ale jen přijít a koupit již hotové.
O tužbách federace se dozvídá Darth Sidious a protože se mu spolupráce s ní hodí do budoucích plánů, rozhodne se, že si zahraje na dobrodince. Povolá svého učedníka Dartha Maula a pověří jej prvním samostatným úkolem.
Druhou postavou, která vedle sithského učedníka hraje prim, je Patch Bruit - vedoucí pozemních prací v Lommit s.r.o.. Původně horník, který se vypracoval od píky a nyní, když konečně nemusí tvrdě makat rukama, jej čeká pro změnu jiná dřina - zabránit sabotážím, které cílí firmu stáhnout k zemi, a zajistit, aby z již napáchaných škod nemohla konkurence těžit. Pro řešení má naprosto volné ruce.
Povídku jsem četl celkem dvakrát - když vyšla v roce 2009 jako součást české antologie Setkání v mlze a pak ještě jednou později, aby se mi lépe psala tato recenze (je krátká, není to takový problém jako znovu pročíst celý Nový řád Jedi. To momentálně opravdu dělat nehodlám). Zatímco v prvním případě mi na Sabotéra zůstaly vzpomínky kladné, repríza už tak veselá nebyla (patrně proto, že nadšení z Maula po jeho filoniovském oživení opadlo).
Mám rád Jima Lucena. Ve zmíněném Novém řádu vzal v potaz i příběhy z dětských knih a pozvedl tím hrůzostrašnost dopadů tažení Yuuzhan Vongů ještě o úroveň výš. Skvěle si přitom počínal i při využívání faktů z dalších předcházejících děl. Jenže v období, ve kterém se Sabotér odehrává, se neměl moc o co opřít. Obzvláště v době, kdy povídka vznikala.
Vystavěl si tedy svůj vlastní příběh, který zasadil do jakési varianty amerického divokého západu. Jinak řečeno, připravte se na saloony, prach, chlast, prach, chatrče, drsné chlapy, kteří nemají problém místo krumpáče vzít do rukou pistoli, a také prach. Hmm, zmínil jsem i prach? Nemám rád lommitový prach, je jemný a špinavý a dostane se všude...
Asi jste již pochopili, na co narážím, takže se posuneme dál. Darth Maul v příběhu plní roli jakési hybné síly, díky které se těm nešťastným poctivě a tvrdě pracujícím lidičkám dějí nepěkné věci. Už zase sarkazmus, omlouvám se. Na Dorvalle nejsou poctiví lidé, žádná z postav není kladná a všechny, které v povídce vystupují, nakonec zastihne přesně takový osud, který si zaslouží (opravdu - do jedné). Maul je pouze katalyzátorem, který onu zkázu uspíší.
To by bylo ještě v pohodě. Hlavní problém povídky tkví ve způsobu, jakým k uspíšení neodvratného dojde. Chybí v něm jakýkoliv projev kreativity. Maul, jinak bezpochyby úžasná postava, je napsán neskutečně nudně a zcela postrádá svoji auru záhadnosti a vůbec z něj nejde strach. Počíná si více jako nějaký amatérský agent než nemilosrdný Sith a postup, jakým úkol řeší, mi vůbec neseděl k jeho charakteru "Sidiousovy zbraně". Kdyby si stejně počínala Mara, nic bych nenamítal, ale Maul?
Co Sabotérovi také neprospívá je jeho zbytečná překombinovanost. Být text delší než 34 stan, asi by to bylo dobré, ale takhle působí strašně rozkouskovaně, zmateně a hlavně uspěchaně.
Jediné, co bych pochválil, je konec, který připravil půdu pro bezchybný čtyřsešitový komiks Darth Maul (sice píši bezchybný, ale teď se vám tak nějak bojím si jej přečíst znovu, abych to po letech ověřil).
Za zajímavé pokládám vůbec prvé označení Maula za Iridoniana a Sidiouse za Temného pána ze Sithu. Příjemné je i nastínění vztahů mezi oběma soupeřícími korporacemi a další boj mezi nimi; Maulovo napomáhání událostem je pak poměrně zábavné.
Jako slabší bych viděl dialogy mezi Maulem a Sidiousem (Shadow Hunter na tom byl mnohem lépe); už třeba jen oslovení působí nepatřičně (Sidious neustále používá "Darthe Maule", zatímco ve filmu i kdekoli jinde svého učedníka oslovoval takřka bezvýhradně "lorde Maule"). Rovněž letmá přítomnost Tarkina, za předpokladu, že jde o tutéž osobu, jako v Rogue Planet, není vítaným prvkem (tady je guvernérem, ve zmíněném románu ale důstojníkem republikové flotily; vysvětlení – v příběhu samotném – chybí), a škoda je i to, že některé etapy děje lze snadno předvídat.
Jinak je ale Darth Maul: Saboteur napsaný zručně a není důvod si ho nepřečíst. Jako další rozšíření expandovaného universa velmi dobře obstojí.
Recenze pro web CSWU/World of Novels vznikla na základě četby amerického originálu v době jeho vydání. Na CSWL zveřejněno se souhlasem autora.
Tak zní briefing k misi poskytnutý samotným Macem Windu Aayle Secuře. Dodává ještě, jak je důležité Tana nalézt a ochránit dřív, než se ho zmocní agenti separatistů. Vzhledem k tomu, jak si mladá rytířka vedla při bitvě na Geonosis, je mistr Jedi přesvědčený, že pro takto choulostivý a kvapný úkol je jako stvořená.
Poctěna Aayla misi přijme a za doprovodu caamaského rytíře Yelenica It'kly se vypraví jej splnit.
Tentokrát začnu trošku netradičně - pojďme se podívat na to, co se mi nelíbilo.
Už z toho co jsem napsal na úvod, se musí pozorným zdát divné, proč by měl Tano na Corelii na Jedie čekat. Hlavní svět corellianského systému se dá sotva popsat jako řídce osídlený a s nízkou pravděpodobností, že na něm člověk najde kapitána ochotného za správné množství kreditů si zahrát na taxíka. Naopak, pravděpodobně by se o výzkumníka majitelé frachťáků byli schopní i poprat. Nicméně Aayle to divné nebylo a nadšená, že tentokrát na sobě nemusí mít průsvitný overal, letí štreku z Coruscantu až na Corelii, aby tam v ulicích Coronetu našla, inu, někoho podobného velmi strohému popisu.
Kdo povídku dočetl, ví, že všechno je trošku jinak, ale to nic nemění na tom, že se Aayla mohla nad zadáním mise alespoň trošku pozastavit (nebo mělo být podáno lépe).
Další výtku mám stran vyústění. Chápu, že Stackopole nám chtěl předložit něco nečekaného a složitějšího, ale někdy je méně více. Býval bych byl spokojený i s jinými závěry, ba i tím, jaký se zdál stát původně či dokonce špatným koncem, ve kterém by mise selhala. Ale co, je to trošku zašmodrchané, ovšem pořád pochopitelné a uvěřitelné.
To je celé. Potom už jsou jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Před tím, než se do nich pustím, dovolte mi malé přiznání. Co bychom chodili okolo horké kaše, Aayla Secura je jednou z mých nejoblíbenějších postav. Jsem proto ochotný v jejím případě přimhouřit třebas i obě oči. Je tu tedy jistá šance, že nebudu zcela objektivní, i když si nemyslím, že v případě Klamné představy by to bylo potřeba.
Hned na první straně jsem se musel zmateně podívat zpět, abych se ujistil, že se skutečně jedná o Stackopoleovu povídku. Caamasi, Ylenic, Corellia, Iblis, styl psaní - to všechno jakoby křičelo Zahn, ale Zahn to nebyl. To samo o sobě už je pochvala, no ne?
Sloh je bezchybný. Jasně, velkou zásluhu na něm nese i překladatelka, ta ale nerozhodovala o tom, jak bude příběh plynout, jak mezi sebou budou postavy komunikovat a jak budou popsány lokace. To všechno (s drobnou výjimkou zmíněného konce) je prostě perfektní. Dokonalé dialogy mezi Aaylou a Ylenicem vás vtáhnou do děje. Úžasně popsaná scéna v klubu vás posadí přímo za barovou židli a až neuvěřitelně přehledně podané akční pasáže vás donutí se sehnout, kdykoli kolem proletí paprsek blasteru.
Na jedničku dopadl i takzvaný "Star Wars feel". V povídce se to hemží všemi možnými druhy ras, corelliané se chovají jako corelliané, Síla funguje jak má, nenápadně rafinovaně je odkazováno na jiná díla expandovaného univerza, jednoduše vše je v nejlepším souladu s galaxií, jak ji máme nejraději.
Jako třešnička na dortu se pak objeví ne jedno, ale hned dvě známá jména, která udělají každému, kdo četl knižní sérii X-Wing, obrovskou radost.
Poslední co pochválím, je využití Aaylina sexappealu. Stackopole s ním naložil báječně a já mu za to tleskám, kláním se a děkuji.
Že se to myslí s potlačováním projevů nesouhlasu vážně, dokazují císařští svojí neoblomnou vytrvalostí, kdy se nezdráhají stíhat pašeráky zapletené do formujícího se odboje i za okraj teritoria Neznámých oblastí. Tedy do míst, které nejsou z hlediska hyperprostorového cestování zrovna dvakrát bezpečné. Nebo je to možná způsobeno jen jejich touhou blýsknout se před novým vedením.
Tak či onak se ocitá posádka hvězdného křižníku třídy victory (s příznačným jménem Strikefast) nad zdánlivě neobydlenou planetou, na které se jejich kořist v zoufalém posledním pokusu rozhodla schovat. Při bližší inspekci povrchu však oba aktéři hry na kočku a myš zjišťují, že nejsou prvními, kdo vesmírné těleso v zapadlé části galaxie objevil - a že označení teritorií za neznámé rozhodně neznamená prázdné.
Nevím, zda je v dnešní době ještě nutné mlžit tak, jak se to doslova děje v povídce - zvláště když tajemným obyvatelem planety je tentýž muž, jenž stojí ve zbroji na krásně vyvedené české obálce antalogie, takže to pro vás snad spoilerem nebude: Ano, záhadnou postavou, na kterou vojáci narazí, je budoucí velkoadmirál Thrawn. Tomu je příběh věnován a zápletka popisuje, jak se dostal do služeb Impéria.
Setkání v mlze vyšlo Timothymu Zahnovi v roce 1995, tedy v době kdy zážitky z Thrawnovy trilogie byly ještě velmi čerstvé a zároveň neexistovalo mnoho jiných materiálů, o které by se dalo opřít a čerpat z nich (v případě této povídky jde především o časově stejně řazené filmové prequely). Přesto sedí příběh do universa perfektně. Mít v takto starém díle pouze jedinou nesrovnalost v podobě označení Palpatina jako prezidenta místo kancléře, je úctyhodné. Někteří se možná při čtení zamyslí i nad VSD a řeknou si, že daleko lepší by byl pro čas okolo Klonových válek Venator, ale vězte, že i Victory je svým rokem výroby 20 BBY plně v souladu s kontinuitou.
Postavy jsou napsány věrohodně a hlavní hrdina se chová přesně tak, jak bychom od něj očekávali. Přirozeně a racionálně se chovají i vedlejší postavy. Příběh je provázán s předchozí autorovou trilogií a dokonce i později vydanou dilogií o mezigalaktické výpravě a skvěle je doplňuje. Navrch Zahn přidává novou inteligentní rasu, kterou však (skoro až tradičně) nikdo další nepoužije, takže nemá smysl si ji moc pamatovat. Jméno jejího představitele ovšem za pozornost stojí – jde totiž o ještě větší jazykolam než kashyyykské Rwookrrorro, ostatně zkuste si sami vyslovit Llollulion.
Ptám se však, je to dost na kvalitní povídku? Protože vše ostatní, co o ni mohu říci, je spíš záporného charakteru.
Příběh trpí nedostatkem detailu, většina věcí se kvůli onomu mlžení odehrává mimo záběr a co se celou dobu děje, je odhaleno až na samém konci. Chápu, proč tomu tak je, nicméně to činí první 3/4 povídky vcelku nudnými. Vesměs jde o rozvleklé konstatování faktů jako: loď havarovala; voják náhle vybuchl; Terrik se svým společníkem stáli na skále a z dálky pozorovali záhadné exploze; atp.
Oh, ano, to jsem ještě neřekl? Starý dobrý - vlastně ne! - mladý a švarný Booster je jedním z oněch pronásledovaných pašeráků. Náhodička, co? Je to koneckonců pořád jen malá galaxie a o splněné šance jedné ku triliónu tu není nouze. Ale nebojte se, jeho role je absolutně nepodstatná a účastní se příběhu jen proto, aby v něm nepřevládaly neznámé a tím pádem nezajímavé tváře.
Za největší kámen úrazu však považuji závěr povídky. Jakmile (dle předpokladu) imperiálové získají Thrawna, přestává pro ně původní důvod, proč do Neznámých oblastí vůbec letěli, existovat. Přitom co jiného by jim mohlo pomoci chytit ty dva zrádce říše lépe, než geniální mozek mistra všemožných strategií? Jenže to by pak na povrchu nemohl být schovaný Terrik, že? Škoda. Výsledkem je ukvapený závěr s nenaplněným potenciálem, který zamrzí.
Setkání v mlze si ode mne vysluhuje průměrné hodnocení. Svůj úkol – poodhalit Thrawnovu minulost - plní, ale ne tak zábavně a poutavě, jak jsem očekával. Na to, jak si povede rudooký stratég s modrou kůží ve službách Císaře, se holt musíme kouknout až do knihy Dark Forces: Soldier for the Empire.
Román jako takový je zasvěcen Jacenovi, zatímco dvě do něj vložené povídky od K. Trevissové (K obrazu svému a Dvousečný meč) se soustředí na Anakina Skywalkera - respektive Dartha Vadera. A právě první z oněch bonusových povídek, které na sebe navazují a tvoří jakousi neoficiální duologii, je předmětem této recenze.
Nedlouho po ukončení Klonových válek sbírá čerstvě ustanovené Impérium síly a zotavuje se z předešlého konfliktu. Jedním prostředků, které mají v galaxii udržet pořádek, je armáda. Ta ovšem zaznamenala velké ztráty a klonování na Kaminu začíná být pro pomalost problematické. Císař chce nové vojáky a chce je hned! Pověřuje tedy svého učedníka Dartha Vadera, aby se ujal nesnadného úkolu získat vhodný vzor pro další klony a zároveň zajistil, aby armáda doplnila stavy co nejrychleji. Ten jako poslušný žák svého mistra poslechne a vydá se do terénu. Netuší však, že jeho mise má dvojí význam a ten druhý - skrytý, je pro Císaře stejně tak důležitý, ne-li více…
Mám problém, tentokrát je velmi těžké povídku rozebrat bez toho, abych odhalil kusy jejího děje. Obsahuje totiž hned několik aspektů, které ji perfektně svazují se zbytkem universa, ovšem vyzradit je, znamená ubrat na zážitku z jejího čtení. Když v recenzi na román řeknete trošku více, než je stojí na obálce, nic moc se netane, ale tady – v tak krátkém a přímočarém textu, by ztratilo smysl příběh číst. Zkusím to tedy šalamounsky a jedním slovem shrnu, že předmětem děje je loajalita. Povídka jako taková udělá radost hlavně fanouškům Zahna a Lucena. Nabízí pár retconů, které se snaží odpovědět otázky typu „Kde se vzala ta kupa temných Jedi?“ či „Proč prostě nenaklonovat Jediho?“ (ačkoli to druhé spíš jen naťukne a rozuzlení předá do kompetence svého pokračování). Do třetice potěší ty, které zajímá postava Dartha Vadera. Ten zde vystupuje už jako skutečný veterán a je na něm znát, že prošel třemi lety nemilosrdné války a má zkušenosti, jež mu dovolují zastávat vysokou funkci „druhého muže“ v galaxii. Prošel proměnou, která byla dokonalá a nyní jej nic nezastaví. Kontrast mezi ním a Anakinem Skywalkerem je zkrátka vyveden na jedničku. Co trošku pokulhává je Vaderova aura šířící strach. To se dá ale omluvit, svojí pověst v novém vzezření si teprve začíná budovat. Nemilosrdnosti se však nezdráhá a čtenáři je jasné, že už brzy bude v očích podřízených vnímán s patřičným respektem.
Na své si v příběhu přijdou i Císař a dvě vedlejší postavy. Jednou z nich je pobočník Dartha Vadera a druhá – o chlup důležitější, je pro změnu pomocník právě Sidiouse. Při cestování a hledání vhodných kandidátů zamíří hlavní hrdina do Vnějšího okraje na planetu Vohai, kterou Travissová záhy použila i ve svém románu LotF: Bloodlines. Samozřejmostí je i nakouknutí na Coruscant a do Imperátorova trůnního sálu.
Z hlediska čtivosti není co vytknout. Travissová umí a dokázala to už nesčetněkrát. Vše do sebe zapadá, příběh odsýpá jak hodiny v pevnosti Boyard, nikde se nevyskytují hluchá místa a nevšiml jsem si žádného významného prohřešku vůči zbytku lore. Společně s pokračováním jde o velmi příjemné čtení, které snad nemůže nikoho zklamat. Škoda jen, že je to tak krátké - tudíž do jisté míry předvídatelné. Jak bylo ale již několikrát řečeno – v případě prequelových záležitostí není důležité, co se stane, ale jak přesně k tomu dojde.
Příběh začíná na meteorology nesnášené planetě Najiba. Ross je požádán majitelem přístavního baru Reutherem, aby pomohl vycestovat jistému hostu, který svými způsoby straší místní štamgasty a vyvolává nepokoje. Háček je v tom, že kvůli specifickému astronomickému jevu je planeta pro intergalaktické lety uzavřena. Navíc má cizinec sice peněz na rozdávání, ale také je 10-96ka. Což není případ, se kterým by se obyčejný přepravce chtěl dostat do styku.
Jelikož je Ross drsňák, a Reuther mu nabízí k výdělku dalších 2000 kreditů, zakázku přijímá. Proč by také ne, je Corellian každým coulem a nějaké 10-96ky se jen tak nezalekne, ať už to znamená cokoli. I když Kierra protestuje, nemá ráda, když v sobě cítí někoho jiného než svého oblíbeného kapitána, Adalric se nalodí a společně se vydávají na Trularis.
Poslední vystoupení je další z řady povídek miniuniversa Patricie A. Jacksonové. Jako taková trpí i podobnými neduhy. V tomto případě se jde ale ještě kus dál. Začal bych snad tím, že upřesním, jak jsem dílo četl. Pustil jsem se totiž původně do české verze z antologie Setkání v mlze. Už po pár stranách mi ale bylo jasné, že povídku nebudu schopný zhodnotit, aniž bych se podíval na originál. Jinak řečeno - nedalo se to číst a já musel zjistit, zda je na vině překladatelka či autorka. Čtvrtý Adventure journal z roku 1994 opravdu nemám, ale disponuji knihou Tales from the Empire, jehož součástí je mimo jiné právě The final exit. Když to zkrátím, odpověď byla rychlá – jednoznačně autorka.
Věru musel to být zážitek, pracovat na překladu. Cítím povinnost nad prací Marty Kadlecové smeknout, protože v té obrovské záplavě klišé, patosu, přepálených metafor a nesmyslů se sama dopustila pouze několika chybek – dvou opakujících se slov (až a zamířil), pravděpodobně automatickou opravou zaměněným jménem Otias na Otřas, předimenzováním crew na dav a konečně nechala hrdiny zabývat se myšlenkou jak Imperiály přemyslet místo přechytračit. Vypadá to jako dost chyb - na krátkou povídku, ale veřte mi, není. Naopak je to pozoruhodné. Poslední vystoupení vnímám totiž jako jedno z těch děl, u kterého musí překladatel nonstop odolávat nutkání nedržet se původního textu a improvizovat, tedy děj spíše opisovat a převyprávět vlastními smysluplnými slovy. Až tak špatné to je. Kadlecová se zachovala jako profesionál a udržela se. Díky tomu se můžeme kochat slovními obraty jako hebká půda, důmyslný talent či dutá skořápka vzpomínek. Za zmínku stojí i nechtěně dvojsmyslná pasáž, ve které hrdina hledá pilota, co umí létat stejně dobře jako střílet, patrně mu tedy stačí i cucák, co v životě nedržel knipl v ruce. Nad svým významem nechá čtenáře pekelně přemýšlet i pravidlo zákazu létání na planetě i mimo ni v období meteorického roje. Což ve skutečnosti má být zákazem příletů a odletů z planety. Závěrem bych ještě nerad opomenul perlu, dle které je dobrým mravem varovat pronásledovaného, pokud se chystáte jej nadále nestíhat, aby z toho pak nebyl zaskočený.
Autorka se ze všech sil snaží používat tezaurus (ať už knižní či v hlavě), aby se jí snad nějaké sloveso či prosté slovo neopakovalo v povídce dvakrát. Nechme stranou, že tím činí své dílo prakticky nečitelné pro ty, co nemají angličtinu jako rodný jazyk, podstatnější je, že se nezabývá ničím jiným. Vznikají tak výše popsané nesmysly doplněné o těžce brakové klišé typu šukání stěn (opíraní se o cokoli se zasmušilým výrazem), halení postav a předmětů do stínů a mlhy (nezávisle na denním období a počasí) a přehnané melodramatické výjevy, jež těžce vybočují z žánru.
Celá povídka má westernový nádech. Chvíli se mi i zdálo, že by Brandl mohl představovat jakéhosi vesmírného reverenda, pak z toho ale rychle sešlo - bohužel. S tím souvisí fakt, že obě hlavní živé postavy se chovají zcela iracionálně, mění svůj charakter jak ledky barvu a zároveň jsou natolik šedivé, že se jim nedá fandit ani jako kladným postavám, ani jako záporákům. Při čtení mi byly jednoduše fuk.
Nejhorší ze všeho je, že příběhový oblouk vůbec není špatný. Chopit se jej jiný spisovatel, dokáži si představit, že z materiálu vznikne velmi dobrá povídka. Takhle je dílo z první půlky nestravitelné a z druhé, kdy se akce trošku rozjede, alespoň čitelné.
Před špatným hodnocením Poslední vystoupení nezachrání ani přítomnost původního bezbarvého světelného meče. Jedná se o literaturu pro skutečně odvážné. Osobně jsem byl schopen povídku dočíst jen "kvůli vědě" a zvědavosti, zda se v ní objeví nějaké ty odkazy na ostatní autorčiny krátké příběhy.